Jak už nám samotný název napovídá, teoreticky vychází psychoanalytická muzikoterapie z psychoanalýzy a navazuje tak na terapeutické přístupy Freuda, Junga a dalších. Vychází z předpokladu, že naše minulost nám vnáší do našeho nevědomí konflikty všemožného charakteru. Může se jednat o napětí vycházející z naší prožité zkušenosti, obecného společenského názoru a našeho vnitřního pudového pnutí, střetem mezi naším vlastním přesvědčením a společenským všenázorem atd. Tyto konflikty z minulosti se poté projevují nejen na psychice, ale i na naší tělesné schránce (1, 2, 3).
Cílem terapie je skrze terapeutický vztah odkrývat naše obsahy v nevědomí. Při tomto procesu klient získává nový pohled (1, 2, 3). Z nevědomí se konflikty přenášejí do vědomí, kde je prostor pro jejich zpracování. Analytická muzikoterapie nabízí mnoho různorodých psychoterapeutických technik, kterými se budeme zabývat později. Velká výhoda oproti ,,klasické” verbální psychoterapii spočívá ve schopnosti hudby pronikat do hlubších vrstev našeho nevědomí (1, 2, 3). Umožňuje nám vybavit si nevědomé obsahy příjemnou cestou. Její struktura vytváří bezpečné prostředí pro analytickou práci. Rozpřádá chaos mysli a dává jí strukturu, která je pro klienta i terapeuta srozumitelná. Je nutné ale podotknout, že analytická muzikoterapie není muzikoterapií badatelskou, zkoumající. Opírá se stejně jako ostatní psychoterapeutické a muzikoterapeutické modely o terapeutické cíle a kontrakt (3).
Od druhé poloviny 20. století byla aplikována analytická metoda do muzikoterapeutického prostředí. Často spojovaným jménem s analytickou muzikoterapií je Mary Priestly (1, 3). Nejen ona v průběhu let vytvořila různorodé metody a přístupy. Mary Priestly se v terapeutickém procesu opírá zejména o volnou improvizaci. Podle toho také přizpůsobila techniky, které využívá ke své práci. Důležitou roli v terapeutickém procesu hraje slovní reflexe po použité technice, kde se interpretuje významová rovina tvůrčí aktivity, případně spojených imaginací a představ (1, 2, 3). Prvním okruhem technik je práce s tématem. To může klient přinést sám, vynoří se z rozhovoru a nebo ho může navrhnout terapeut. Obsahem improvizace mohou být emoce, osoby, neživé věci, či příběhy. Cokoliv, co má přínos pro terapii a klienta. Téma pro jednu improvizaci nemusí být jedno, ale i vícero. Například klient a terapeut zastává protichůdné emoce, klíčové osoby konfliktu atd. Možností práce s tématem je mnoho. Další okruh vytváří techniky, kdy improvizace vychází z podpůrného materiálu jako sny, pohádky, imaginační karty a další. Nápomocná může být i práce se symboly a jejich významy. Do poslední skupiny zařadíme techniky, při níž využíváme hudby jako média pro řízenou imaginaci (3). Na tomto principu vznikla muzikoterapeutická škola Guided Imaginery And Music (GIM), neboli řízená imaginace a hudba. Jak název napovídá, tento směr využívá řízené imaginace, při níž klient pasivně naslouchá reprodukované hudbě. Klientovy představy jsou později reflektovány v rozhovoru s terapeutem, tzv. průvodcem. Řízená imaginace a hudba využívá ke své práci zejména řízenou imaginaci. Jedná se o hlavní způsob práce s klientem (1, 3). Můžeme samozřejmě řízenou i volnou imaginaci vnímat jako vedlejší techniku, která zpestřuje muzikoterapeutický proces.
Analytická muzikoterapie je poměrně silným muzikoterapeutickým směrem, který přináší psychodynamické vnímání do muzikoterapie, zejména v oblasti psychoterapeutické práce. Osobně mě zaujaly různorodé techniky volné improvizace. Myslím si, že mohou být přínosem i pro ostatní muzikoterapeutické, či psychoterapeutické přístupy.
Zdroje:
1. Kantor, J., Lipský, M. a Weber, J. (2009). Základy muzikoterapie. Praha: Grada.
2. Priestley, M. (1994). Essays on Analytical Music Therapy. Barcelona Publishers, Dallas, TX. Available from: ProQuest Ebook Central. [22 December 2019].
3. Priestley, M. (2012). Music Therapy in Action. Barcelona Publishers, Gilsum. Available from: ProQuest Ebook Central. [22 December 2019].
