Porucha attachmentu vzniká u dětí, jež v raném dětství nezažily konzistentní, bezpečný a citově vřelý vztah s pečující osobou. Tento deficit rané vazby může mít dlouhodobé dopady na schopnost dítěte důvěřovat druhým, regulovat emoce, navazovat vztahy a cítit se bezpečně ve světě.
Jedním z možných terapeutických přístupů je právš muzikoterapie. Hudba jako univerzální jazyk umožňuje dětěm s poruchou attachmentu navázat kontakt se sebou i s druhými a může být mostem k hlubší emoční práci, ke které běžná verbální terapie mnohdy nestačí.
Porucha attachmentu
Dětí s poruchou attachmentu často vyrůstaly v prostředí emocionálního zanedbávání, traumat či častých změn pečujících osob (například v ústavní péči, pěstounské péči nebo po opakovaných hospitalizacích). Jejich mozek se učí vnímat svět jako místo nejistoty a ohrožení. To se může projevovat:
- silnými výbuchy hněvu
- odtažitostí nebo přehnanou příchylností k cizím lidem
- nízkou empatií
- problémy s důvěrou a seberegulací
- potížemi v navazování vztahů se spolužáky i dospělými
Tyto děti často bojují s vnitřním chaosem, který je pro ně obtížné pojmenovat či vyjádřit, právě zde se otevírá prostor pro muzikoterapii.
Proč právě muzikoterapie?
Muzikoterapie nabízí nedirektivní, citlivý a hravý způsob, jak se dítě může skrze hudbu bezpečně vyjádřit, aniž by bylo nutné používat slova. Pomáhá:
- regulovat emoce skrze rytmus a hudební strukturu
- budovat důvěru ve vztahu s terapeutem
- posilovat schopnost sebereflexe a empatie
- zpracovávat traumatické zkušenosti symbolickým způsobem
- podporovat senzomotorický vývoj
Hudba zároveň ovlivňuje způsob, jakým mozek zpracovává zkušenosti. Podporuje jeho schopnost učit se novým vzorcům chování a vztahů. Díky tomu může dítě prožít nové, bezpečné zážitky, které pomáhají napravovat negativní zkušenosti z minulosti. Kromě toho hudba aktivuje části mozku spojené s potěšením a odměnou, což dítě motivuje k dalšímu kontaktu, spolupráci a sdílení.
Terapeutický vztah jako základ
U dětí s poruchou attachmentu je klíčový vztah s terapeutem. Ten se může stát jedním z prvních bezpečných vztahů, které dítě zažije. Muzikoterapie je v tomto ohledu jedinečná. Vztah se buduje skrze společné hudební tvoření. Tato neviditelná nit vytváří pouto bez potřeby přímé konfrontace, což je pro tyto děti často klíčové.
Z výzkumu Schuengel et al. (2015) vyplývá, že dyadická muzikoterapie (tj. dítě a rodič spolu v rámci terapie) pomáhá posilovat vzájemnou vazbu a zvyšuje rodičovskou citlivost, což má zásadní dopad na kvalitu vztahu v každodenním životě.
Co říká věda?
Několik výzkumných studií potvrzuje pozitivní přínos muzikoterapie u dětí s narušenou vazbou:
- Gold, Saarikallio a Laine (2011) zkoumali vliv hudebních intervencí na emoční regulaci u dětí s traumatickou minulostí. Výsledky ukázaly zvýšení emoční stability a schopnosti navazovat kontakt.
- Kim, Wigram a Gold (2008) publikovali studii, která prokázala, že individuální muzikoterapie zlepšila neverbální komunikaci a emoční vyjadřování u dětí s problémovým chováním.
- Porter et al. (2017) zkoumali vliv hudební improvizace na interakce mezi adoptivními rodiči a dětmi s poruchou attachmentu. Studie potvrdila, že opakované hudební interakce posilují vzájemné naladění a snižují napětí v rodině.
Jak může muzikoterapie vypadat v praxi?
- Práce s dětmi s poruchou attachmentu často kombinuje různé přístupy:
- Rytmické aktivity (například bubnování) pomáhají dítěti získat vnitřní strukturu, regulovat impulzy a zažívat propojení s druhým.
- Hudební hry a improvizace podporují kreativitu, spontánnost a schopnost reagovat na druhého.
- Zpěv a ukolébavky mohou přinášet korektivní emoční zkušenost, zejména pokud je do terapie zapojen rodič.
- Pasivní poslech hudby pomáhá rozvíjet vnitřní svět dítěte a schopnost reflektovat své pocity.
Muzikoterapie se ukazuje jako efektivní, jemný, a přesto hluboce transformační přístup v práci s dětmi, které se potýkají s důsledky poruchy attachmentu. Její síla spočívá v tom, že respektuje tempo dítěte, pracuje s tělem i emocemi a vytváří prostor pro bezpečné vztahování.
Použité zdroje:
Gold, C., Saarikallio, S., & Laine, K. (2011). Music therapy for children and adolescents with psychopathology: A meta-analysis. Nordic Journal of Music Therapy.
Kim, J., Wigram, T., & Gold, C. (2008). The effects of improvisational music therapy on joint attention behaviors in autistic children: A randomized controlled study. Journal of Autism and Developmental Disorders, 38(9), 1758–1766.
Porter, H., et al. (2017). Music therapy with adopted children: Promoting parent–child attachment and emotional wellbeing. British Journal of Music Therapy.
Schuengel, C., Oosterman, M., Sterkenburg, P. S., & Janssen, C. G. C. (2015). Attachment-based music therapy in children with severe mental health problems: A pilot study. Clinical Child Psychology and Psychiatry.