Uncategorized

Muzikoterapie vs. sound healing

K sepsání tohoto článku mě vedla skutečnost, že se poměrně často v českém prostředí potkávám se záměnou muzikoterapie s léčením zvukem (sound healing). Podle mého názoru je důležité stanovit srozumitelné a jasné hranice „klinické“ muzikoterapie a sound healingu. Cítím, že to vytváří zbytečné zmatky nejen terapeutům, ale zejména klientům. Ti mají nárok vědět, jaká služba jim bude poskytována a jak. Také by měli vědět, s jakým výsledkem a jakou metodou. Nemám určitě v úmyslu se tady pokoušet o obsáhlé litanie, spíše načrtnout základní poznatky a rozdíly. Nejdříve bych se pokusil přinést několik základních definicí. Dále bych rád poukázal na společné a odlišné znaky obou oborů.

Začal bych od muzikoterapie. V odborné literatuře se mi nejvíce zalíbila definice od Bruscii. Ten muzikoterapii popisuje jako „proces, využívající reflexe, při kterém terapeut pomáhá klientovi optimalizovat jeho zdraví. To pomocí různorodých aspektů hudebního zážitku a pomocí něho vytvořených vztahů jako impulsu ke změně. Muzikoterapie je zde definována jako profesionální praxe, která je součástí oboru vycházejícího z teorie a výzkumu“. (Jedná se o můj neodborný překlad, proto přikládám originální anglickou definici: Music therapy is a reflexive process wherein the therapist helps the client to optimize the client’s health, using various facets of music experience and the relationships formed through them as the impetus for change. As defined here, music therapy is the professional practice component of the discipline, which informs and is informed by theory and research.) (1, str. 36). Z definice je zřejmé, že muzikoterapie se opírá o hudební prožitek klienta, je jakýmsi „nositelem změny“ (1, 2). Výše uvedené vymezení také dbá důraz na odbornost postupů, jež jsou založeny na vědeckých výzkumech a důkazech (1).

Vymezení léčení zvukem (sound healing) je poměrně ošemetné, protože pod tento pojem můžeme zařadit nespočet různých léčitelských praktik a nauk (2). Základním východiskem je to, že vše kolem nás může vibrovat, včetně orgánů, kostí a tkáně. Pokud v nějaké části těla panuje nerovnováha, můžeme být pozitivně ovlivněni pomocí vhodného zvuku, případně frekvencemi (2, 3). Zvuk, či hudba v tomto případě je vnímána jako přímým médiem, který napomáhá k léčebnému procesu. Nevyužívá se hudebního prožitku klienta, ale přímého působení frekvencí na lidské tělo. Léčebné postupy mají většinou transpersonální, nebo duchovní základ (1). Vycházejí z různých východních, nebo šamanských učení (2, 3).

Rád bych popsal dva společné znaky obou oborů. Prvním z nich a největším je, že se využívá hudby, případně zvuků ve prospěch klienta. Cíl spočívá ve zlepšení jeho zdravotního stavu. Za druhé oba směry využívají různorodých zdrojů zvuků, od hudebních nástrojů až po lidský hlas.

Poslední část textu bude o popisu rozdílu mezi těmito odlišnými přístupy. Z výše uvedeného je poměrně snadné odvodit největší odlišnost. Ta spočívá v tom, že v případě muzikoterapie, jak bylo již řečeno, se v terapeutickém procesu využívá prožitku klienta z hudby (1). Oproti tomu v léčení zvukem se využívá zvuků jako přímého nástroje léčení (3). Muzikoterapie své terapeutické postupy staví na závěrech, vycházejících z vědeckého zkoumání a teorie (1). Sound healing často pracují se systémy a postupy, které nejsou jednoznačně vědecky prokazatelné. Nebo jsou těžko obhajitelné způsoby vědeckého zkoumání naší společností a dnešní technologií (3).

Další signifikantní rozdíl mezi muzikoterapií a léčením zvukem spočívá v jejich přístupu k procesu uzdravení člověka (1). V případě muzikoterapie je terapie zaměřena na „odstranění, minimalizaci nebo přizpůsobení se problému, či zdroje strádání“ (1, str. 222). Naproti tomu se proces léčení zvukem zaměřuje na transcedentální stránku obtíží (3). Muzikoterapie přímo podporuje zdroje vedoucí k uzdravení, zatímco u léčení zvukem k tomu dochází nepřímo. Klient je veden při léčbě zvukem ke své celistvosti, harmonii a spojení s vyššími silami (vesmírem, božskou silou). V muzikoterapii je zdrojem pro terapii sám člověk. Zdroje vycházejí z jedinečných možností klienta, terapeuta a kontextu. Zatímco při léčbě zvukem to nejsou zdroje lidské, ale zdroje přírodní, kolektivní, univerzální. Mají obecnou podstatu, jež přespříliš nedbá důraz na individuální charakter klienta (1).

V závěru bych chtěl jen podotknout, že cílem tohoto příspěvku není zbytečné „škatulkování“ v rámci muzikoterapie. Jde spíše o podporu kritického myšlení a pojmenovávání skutečnosti pravými jmény a definicemi. Myslím si, že není tou správnou cestou striktně rozdělovat muzikoterapii a léčení zvukem, ale kriticky přemýšlet nad našim konáním. Také být otevřený věcným dialogům s kolegy z oboru. Nejdůležitější je přece dobro našich klientů a ostatní zájmy by měly být až druhotné.

Použité zdroje:

1 BRUSCIA, Kenneth E. Defining music therapy. 2nd ed. Gilsum, NH: Barcelona Publishers, 1998. ISBN 978-1891278075.

2 CROWE, Barbara J. Sound Healing and Its Relation to Music Therapy. AMPTA-Pro Podcast Series [online]. American Music Therapy Association, 2010 [cit. 2018-08-22]. Dostupné z: http://amtapro.musictherapy.org/?p=381

3 GOLDMAN, Jonathan. Healing sounds: The power of harmonics. 3. Rochester (Vermont): Healing Arts Press, 2002. ISBN 978-1-59477-730-1.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *