Smyčcový žaltář působí na první pohled jako nástroj ze středověku. Má trojúhelníkový tvar, řady kovových strun jemný éterický zvuk, který evokuje hudbu středověku. Přesto je jeho skutečný původ mnohem mladší. Nejde o autentický středověký nástroj, ale o moderní konstrukci inspirovanou historickým žaltářem.
Původní žaltář, latinsky psalterium, byl ve středověké Evropě rozšířen přibližně od 12. století. Patřil mezi deskové strunné nástroje a hrálo se na něj prsty nebo brkem. Dobové obrazy i odborná literatura potvrzují, že smyčec k tomuto nástroji historicky nepatřil. Technika hraní smyčcem byla ve středověku známá, ale používala se u jiných nástrojů, například u fiduly. Nebyla však spojena se žaltářem.
Smyčcový žaltář se objevil až na přelomu 60. a 70. let 20. století ve Spojených státech. Vznikl v prostředí muzikantů, věnující se historické hudbě. Tvůrci se inspirovali tvarem středověkého žaltáře, ale upravili jeho konstrukci tak, aby bylo možné rozeznívat jednotlivé struny smyčcem. Struny jsou vedeny po obvodu nástroje a každá je snadno přístupná. Díky tomu může hráč vytvářet plynulý tón podobně jako u houslí, avšak bez složité práce levé ruky na hmatníku.
Nástroj bývá obvykle laděn diatonicky, například v C dur, takže každá struna odpovídá jednomu konkrétnímu tónu. To usnadňuje hru jednoduchých melodií i lidem bez předchozí hudební zkušenosti. Zvuk je čistý, lehce kovový a díky smyčci může znít dlouze a souvisle. Právě tato kombinace jednoduchosti a jemné barvy zvuku přispěla k jeho oblibě.
Je důležité zdůraznit, že mezi středověkým drnkacím žaltářem a moderním smyčcovým žaltářem neexistuje přímá historická návaznost. Smyčcová verze není zapomenutou větví středověkého hudebního nástroje, ale novodobou reinterpretací. Přesto žaltář představuje zajímavý příklad toho, jak může inspirace minulostí vést ke vzniku zcela nového nástroje, který si postupně vytváří vlastní místo v současné hudební kultuře.